Kniha Bušidó – Dějiny samurajského kodexu cti

Prostudujte si knihu Bušidó, ponořte se do samurajské filozofie a zjistěte, jak kodex cti formoval japonskou kulturu. Čtěte online na našich stránkách.

Bušidó Úvod

Slovo bušidó se skládá ze tří znaků: bu („vojenský“), ši („muž“) a dó („cesta“). Doslovně tedy znamená Cesta válečníka, známá také jako rytířský kodex samuraje. Tento pojem popisuje zásady cti a loajality, které následovali buši – příslušníci válečné třídy vládnoucí feudálním Japonskem.

Ideální samuraj byl, alespoň v učení, pokud ne vždy v praxi, oddán svému pánovi až do smrti. Byl připraven kdykoli obětovat život bez váhání – stejně přirozeně, jako když sakura shazuje své květy. Bušidó zdůrazňovalo neustálý fyzický trénink k udržení a zdokonalení dovednosti s mečem a přísnou, zenovou disciplínu k rozvoji charakteru, sebejistoty a vnitřní sebekontroly, které samuraj potřeboval, aby mohl v boji čelit nepříteli beze strachu.

Bušidó je filozofie, která učí trpělivosti. Trpělivost, kterou samurajové cvičení v duchu Bušidó projevovali, lze dodnes pozorovat v moderním Japonsku.

Ve svém úvodu k epickému samurajskému románu Musashi píše Edwin Reischauer:

„Éra samurajů je stále velmi živá v myslích Japonců.

Navzdory představě o moderních Japoncích jako o ‚ekonomických zvířatech‘ orientovaných na skupinu se mnozí raději vidí jako prudce individualistické, zásadové, sebekontrolované a esteticky vnímavé moderní Musashi. Jeho důraz na pěstování sebekázně a vnitřní síly osobnosti v duchu zenové disciplíny je dodnes základní vlastností japonské identity.“

V Japonsku se trvalý vliv tohoto staletého etického kodexu projevuje mnoha způsoby. Toto „idealizované sebepojetí“, jak ho nazývá Reischauer, se v nejčistší podobě odráží ve světě tetovacího umění. Není divu, že mnoho válečníků a bohů vyobrazených na tělech nositelů tetování ztělesňuje příběhy o spravedlnosti a statečnosti; oblíbené motivy jako tygři a draci symbolizují klasické hodnoty válečníka – odvahu, sílu a vytrvalost.

V nejlepším případě japonské tetování přesahuje rámec umění a ztělesňuje samotný kodex cti – to, co bych nazval duchem samuraje. Tento pojem je záměrně neuchopitelný a těžko se přesně definuje. Na nejjednodušší úrovni je duch samuraje vymezen silnou oddaností pánovi a hlubokým smyslem pro čest, loajalitu a spravedlnost. Stejně důležité jsou ale i jemné odstíny tohoto ducha – například ochota věnovat celý život jedinému cíli, jako je pomsta za čest pána, i když naplnění může trvat roky.

Samuraj musí zachovat víru ve své zásady, i když se společenské či politické okolnosti mění. Musí být trpělivý, často jednat zdánlivě nelogicky nebo proti proudu, odolávat pokušení okamžitého uspokojení a usilovat o dosažení ideálu, který se může zdát nemožný. Tak se samuraj často stává outsiderem či vzbouřencem – ne proto, že by odmítal pokrok, ale protože odmítá vzdát své zásady tváří v tvář pomíjivým změnám a zůstává strážcem tradic minulosti.

Spojení mezi uměním tetování a samurajskou etikou má různé historické kořeny. Vztah mezi samuraji a výtvarným uměním tetování je zřejmý: tito válečníci byli častými náměty dřevotisků ukijo-e, které se staly hlavním zdrojem inspirace pro tatéry tehdejší i dnešní doby.

V období Edo se mnozí samurajové skutečně věnovali i umělecké tvorbě. Důvody této souvislosti byly částečně ekonomické – příjmy samurajů klesaly a byli nuceni hledat jiné způsoby obživy – ale důsledky tohoto spojení zůstaly hluboce zakořeněny v charakteru japonského tetování dodnes.

Podobnost mezi tetováním a životem samuraje spočívá i v rovině morální a etické. Umění tetování a bojové umění samurajů sdílejí podobný proces tréninku těla i ducha. I duch lidí z těchto dvou světů je překvapivě podobný – obě profese spojuje paradoxní směs vzpoury a respektu k tradici.

Japonské tetování tak v sobě nese mnohé vlastnosti samurajského ducha a dokáže odrážet i různé aspekty moderní japonské kultury. Obě – tetování i japonská společnost – jsou založeny na systému jemně kódované komunikace. Jediný pohled či gesto může nést více významů, a stejně tak každý motiv tetování obsahuje skryté vrstvy symboliky a významu. Tato schopnost jemného, zakódovaného vyjádření je charakteristickým rysem japonské estetiky.

Japonské tetování tedy představuje nejen uměleckou, ale i morální disciplínu, která propojuje trpělivost, oddanost a respekt k tradici. Proces tetování je extrémní zkouškou vůle, dovednosti i vytrvalosti – pro umělce i pro klienta. Není divu, že v některých částech Japonska se tetování nazývá gaman – „vytrvalost“.

Tato kniha se snaží prozkoumat, jak tetování odráží samurajskou etiku a jak se tento morální kodex uchoval v moderní kultuře. Tetování bude zasazeno do širšího sociálně-historického kontextu umění ukijo-e období Edo a ukáže se, jak toto spojení formovalo podobu japonského tetování.

Další kapitoly se budou zabývat vztahy mezi klientem a tatérem a také mezi mistrem a učněm. Cílem je ukázat, že spojení mezi uměním tetování a duchem samuraje je stále živé – historicky i v současnosti – a může i v novém tisíciletí působit jako síla, která udržuje tradice při životě.

Japonsko je zemí, kde se technologie moderní doby střetávají s fragmenty minulosti. Svět tetování jednoznačně tíhne k tomu druhému, především díky vazbě na etiku samurajského válečníka. V tomto světě zůstává slovo „mistr“ nezkažené časem a stále nese hluboký význam – označuje člověka, jehož zkušenosti a oddanost studiu a praxi jsou hodny úcty. Obrátit se na takového člověka je čest. A právě v této kultuře žije duch samuraje.

Kapitola 1

Část 1

Ačkoli se má za to, že praxe tetování existovala v japonské kultuře už v pravěku, „japonské tetování“ jako takové se zrodilo až v období Edo. V tomto kulturně i politicky jedinečném úseku japonských dějin vytvořily společenské podmínky základ pro podobu japonského tetování. Mnohé motivy a techniky vyvinuté během těchto staletí přetrvaly v moderním tetování dodnes. V této části se zvlášť soustředím na rozvoj samurajských obrazů a pokusím se odhalit společenské příčiny jejich úspěchu a popularity.

Období „válčících provincií“ v době japonského středověku začalo válkou Ónin (1466–1467) a trvalo do počátku 16. století. Tuto éru provázely nepřetržité občanské války a představa hrdinského samuraje tehdy zaujímala ústřední místo v lidové představivosti. Nakonec, pod vedením charismatických vůdců, jakými byli Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, byl proces národního sjednocení úspěšně dokončen, což vedlo ke vzniku vojenské vlády šógunátu Tokugawa, který vládl po celé období Edo.

Období Edo v Japonsku, od počátku 17. století do roku 1868, bylo dobou pozoruhodné politické stability a odpovídajícího hospodářského rozkvětu. Za tak pevných pořádků vzkvétalo výtvarné umění a tato éra je dnes jednou z nejplodnějších oblastí studia pro japonology. Nejpodstatnější je, že vlastnictví majetku a umění přestalo být výsadou vládnoucí třídy a rozšířilo se i do nižších vrstev: „V Japonsku éry Edo se bohatství nepředvídatelným způsobem přesunulo z hradů a chrámů – a s ním i umělecký výraz. Tato proměna byla taková, že v období Tokugawa bylo poprvé v japonské historii stále oprávněnější mluvit nikoli o umění a jeho mecenáších, ale o lidu a jeho umění.“

Toto období dějin japonského umění tedy značně určoval vkus široké veřejnosti. Není proto divu, že kořeny moderního japonského tetování sahají právě sem. Ukiyo-e – umění japonských dřevotisků, z něhož japonské tetování čerpá své obrazy – vzniká právě tehdy. Díky nízkým nákladům na výrobu (na rozdíl např. od malby) si ukiyo-e zajistilo status dostupného umění pro dělnickou třídu; cena běžného tisku nepřevyšovala misku nudlí. Na rozdíl od tradičních dvorských malířů byli tvůrci ukiyo-e sami příslušníky pracující vrstvy a zobrazovali svět, který dobře znali.

Oblíbenými náměty byly výjevy z každodenního života, politické satiry, krajiny a erotika (šunga). Pro tetování je snad nejdůležitější zájem ukiyo-e o vytváření vizuálních doprovodů k folklóru, příběhům o přízracích, k dějinám a hrdinům. Díla tvořená v tomto duchu se snažila zachytit ducha skrytého za lidovou představivostí a zároveň si udržet vysoké estetické nároky.

Portréty válečníků (muša-e) byly mimořádně populární a patří mezi nejranější tisky ze 60. let 17. století. Mezi prvními, kdo tuto zvláštní formu ukiyo-e rozvíjeli, byli Okumura Masanobu (1686–1764) a Kacukawa Šun’ei (1770–1820). Teprve s nástupem Utagawy Kunijošiho, narozeného roku 1797, který se stal jedním z nejznámějších a nejvlivnějších tvůrců ukiyo-e, získaly muša-e skutečně světovou proslulost.

Na mladého Kunijošiho silně zapůsobila díla Šun’eie Kacukawy. Jako žák Kuni naa Utagawy získal pevné vzdělání a široký přehled o rozličných žánrech i autorech; dnes jsou jeho práce ceněny pro svůj rozsah a rozmanitost. Ačkoli vytvořil řadu tisků, které u kritiků nesklidily větší úspěch, průlomem byla publikace „Tsuzoku Suikoden goketsu hyakuhachinin no hitori“ („Sto osm hrdinů oblíbené Suikoden v úplném podání“). Vydání těchto celostránkových barevných tisků rozpoutalo skutečnou módu příběhů Suikoden. Díky tomu si Kunijoši vydobyl uznání a přestože jeho dílo pokrývá široké spektrum témat, jeho jméno je téměř vždy spojováno právě s muša-e.

Tetování, které do té doby nenápadně získávalo oblibu, začalo nyní jako praxe skutečně vzkvétat. Ačkoli se motivy volily různorodé, nejpopulárnější byli samurajští válečníci, draci a tygři. Tisky Suikoden podpořily popularitu nejen postavy válečníka, ale i samotného tetování. Mnohé listy zobrazovaly bojovníky s tetováním na celém těle a nezkrotná mužnost těchto hrdinů inspirovala mladé muže, kteří toužili po rozsáhlém tetování.

Mnoho návrhů bylo přímo převzato z ukiyo-e a několik významných mistrů ukiyo-e se tetování aktivně věnovalo. Jak píše Horijoši III ve svém textu „Historie a technika tetování v Japonsku“: „Kunijoši, přezdívaný ‚šarlatová kůže‘, měl tetování od ramen přes celá záda… vytvořil motiv Kikudžidó, čínského dvořana, pro zadní část svého žáka Jošijukiho… Je samozřejmé, že taková popularita povzbudila diverzifikaci vzorů a větší uměleckou složitost. Přirozeným důsledkem se stala spolupráce mezi umělci ukiyo-e, tatéry a milovníky tetování. Hokusai Kacusika navrhoval tetovací desin.“ S rostoucí oblibou tetování začali tvůrci ukiyo-e připravovat tisky, které mohly zároveň sloužit jako předlohy pro tetování; a i mnoho listů, jež s tímto dvojím účelem nevznikala, se pro tetování výborně hodilo.

Kromě mimořádného úspěchu Suikoden posílilo popularitu muša-e i sociologické zjevení otokodaté – nové hrdinské figury „obyčejného člověka“, která oslovila city městské pracující třídy. Otokodaté nahradili samuraje v roli národních hrdinů; mírumilovná povaha období Edo totiž postupně vytlačila samuraje z pozice bujarých hrdinů a proměnila je v potenciálně despotické postavy. Přestali být hrdiny lidu a stali se symbolem morálně strnulé vlády i pokryteckého přepychu a úpadku.

Jak se hospodářský blahobyt šířil z vyšších vrstev k měšťanům, proměnil se zároveň i „společenský původ“ hrdiny. Právě otokodaté z dělnické třídy si získali představivost i obdiv lidí: šlo o „ekvivalent rytíře či měšťanského panoše… znamenající ušlechtile smýšlející muže, kteří stáli při ‚lidu‘“. Galantní chování těchto „uličních rytířů“ je učinilo nesmírně populárními mezi měšťany, kteří je vnímali jako skutečné hrdiny – takové, s nimiž se mohli ztotožnit, protože patřili ke stejné sociální vrstvě.

Obrazy Suikoden sehrály významnou roli i při zrodu otokodaté. Tato umělecká i společenská hnutí vyjadřovala obecný neklid a nespokojenost s vládou – a především hlubokou nostalgii po již zastaralém samurajském ideálu. Lidé nadále vzhlíželi k polohistorickým, polomytickým postavám samurajů a k slávě Suikoden, i když denně pozorovali korupci a úpadek samurajské vládnoucí vrstvy. Mnohé reformy té doby měly samurajský stav napravit, ve výsledku však jen posílily přesvědčení, že návrat k morálním normám minulosti je nejen žádoucí, ale i nutný. Mnozí muži žádající tetování proto volili postavy dávných bojovníků.

Drtivá většina tetovaných lidí v období Edo patřila k pracující třídě – hasiči, tesaři, dělníci. Muži, kteří si nechávali tetovat válečnické motivy, sami neměli doslovnou zkušenost s „hrdinstvím“ těchto bojovníků, a byli tak do jisté míry svobodní idealizovat činy svých hrdinů. Právě zromantizované vidění těchto mužů utvářelo identitu, kterou se otokodaté snažili ztělesnit, a právě legenda o těchto bojovnících přežila dodnes. Jak píše Guth: „Za všech okolností se od nich očekávalo, že budou vzory ctnosti, poctivosti a obětavosti, zdatní v umění války i míru – ideály, jichž se ve skutečnosti dobere jen málokdo.“ Tím, že si na záda nechali vytetovat obrazy těchto válečníků, mohli si přivlastnit fragmenty jejich identity.

Hasičské sbory, od svého vzniku v roce 1720, tvořili výrazně tetovaní muži. Zpočátku šlo často o jednoduché motivy (např. čínské znaky); po úspěchu Kunijošiho Suikoden o sto let později (1827) je však často nahradily výjevy bojujících válečníků. Tyto motivy značně souzněly s dojmem, kterého chtěli tito muži tetováním dosáhnout. Don Ed Hardy v knize Pierced Hearts and True Love: A Century of Drawings for Tattoos píše: „Hasičské čety… se před zásahem svlékaly. Kromě praktičnosti šlo o to zaujmout frajerský postoj a ‚trumfnout‘ soupeřící čety v boji s plameny.“ Představujíce si, že sdílejí odvahu, čest a sílu svých hrdinů, tito muži demonstrovali emblémy „mačismu“. A na rozdíl od dneška byla silná bolest spojená s tetováním nesporným důkazem schopnosti snášet utrpení. Tato vizuální reklama síly a mužnosti se v podobě hasičů stala živou propagací tetování.

Vláda té doby, inspirovaná čínskou konfuciánskou etikou, často prosazovala morální a estetické standardy, které nekorespondovaly s hodnotami lidu: „Teoreticky konfuciánská etika, hlásaná feudálními autoritami, považovala účast na zábavách bez morálně povznášející či didaktické hodnoty za lehkomyslnou a šógunát čas od času napomínal obyvatelstvo kvůli oddávání se volnému času.“ Snaha kontrolovat kulturní aktivity vedla k řadě reforem, včetně známých reforem éry Kjōhō (1716–1736) a Kansei (1789–1801). Nigel Cawthorne v The Art of Japanese Prints poznamenává: „Vláda se pokoušela vnutit přísný konfucianismus všem aspektům života… omezovala rozměry tisků a používané barvy. Tisky šunga byly zcela zakázány jako ohrožení veřejné morálky.

Zakazovaly se i listy zobrazující aktuální události či ty, jež stavěly šógunát do špatného světla. Tresty sahaly od vězení přes vyhnanství až po konfiskaci majetku.“

Čínský vliv se projevil i v tehdejších uměleckých ambicích. Vytříbená kultura a umělecký vývoj Číny silně ovlivnily japonské tvůrce, kteří, jak píše Guth, „zároveň zvědavě i s respektem přistupovali ke všem aspektům čínské kultury“. Tento vliv vidíme v dvorském umění té doby, kde se často objevují „čínští kulturní hrdinové, mudrci, političtí vzory…“. Etos ukiyo-e, které se snažilo zachytit „plovoucí svět“, efemérní, pomíjivé radosti života, stál v přímém protikladu k přísnější konfuciánské etice vyznávané vládou. Ukiyo-e bylo blíže japonské buddhistické filozofii: „Nic nebylo pro rozvoj edóské kultury zásadnější než buddhistická teze o pomíjivosti všech jevů.“ Důraz na prchavost – v přírodě i lidských věcech, ostré vědomí krátkosti života a jeho pomíjivých potěšení – se stal součástí národní představy duchovní a umělecké identity.

Důležité je, že se v tomto střetu proplétalo náboženství a politika. Koncem 18. století tři výrazně individualističtí umělci – Itó Džakučú, Soga Šóhaku a Nagasawa Rosecu – povstali proti konfuciánskému umění své doby, každý jinak. „Propojení výstřednosti a tvůrčího génia mělo hluboké kořeny v zen-buddhismu… od konce 18. století však začalo ztělesňovat odpor proti konfuciánské racionalitě a státní kontrole nad jednotlivcem.“ V polovině 19. století se objevilo organizovanější národní obrozenecké hnutí známé jako „obnova jamato-e“. Umělci jako Tanaka Tocu gen (1760–1823), Ukita Ukei (1795–1859) a Reisei Tamečika (1823–1864) vedli snahu o znovuuznání krásy klasických japonských témat, stylů a emblémů – v přímé opozici k silnému čínskému vlivu, jenž do té doby v umění dominoval.

Tyto snahy však narážely na značný odpor, záměrný i nezamýšlený. Protože vláda omezovala zobrazování herců, kurtizán a aktuálních událostí – tedy základní repertoár ukiyo-e – mnozí umělci sáhli pro inspiraci k čínským příběhům „mravního“ hrdinství; skvělým příkladem jsou právě tisky Suikoden.

Ironií je, že snahy konfuciánské vlády omezit svobodu ukiyo-e někdy vedly k vážným důsledkům. V roce 1842 například úřady ze strachu z otevřené i skryté kritiky zakázaly zobrazování současných politických či vojenských osobností. Chtěl-li umělec znázornit japonského bojovníka, směl sáhnout pouze k dávným postavám národní statečnosti. Kunijoši této situace využil v jiné slavné sérii – vydal tisky věnované hrdinům válek 12. století mezi klany Taira a Minamoto. Veřejnost zvyklá hledat skryté významy však často chápala tyto vzory feudální věrnosti a sebeobětování jako zastřené odkazy na současný politický pořádek.

Nostalgie se stala stěžejní silou těchto nacionalistických nálad – a pád samuraje jako vzoru věrnosti a cti byl tím, co společnost oplakávala nejhlouběji. Protože vláda nutila umělce zobrazovat bojovníky vzdálené minulosti, podléhaly tyto figury stále větší idealizaci a romantizaci. Kunijoši v jistém smyslu zosobňuje tuto nostalgii – zejména proto, že náměty čerpal z „bojovníků, legendárních mnichů a příšer z hlubin mytického japonského dávnověku“.

Jasně — tady je hladký překlad do češtiny (jen text, bez poznámek a bibliografie):

Touha odvolat se na nezkrotného samurajského ducha, jak jej tyto obrazy představují. Kunijošiho válečníci nosili motivy draků (Kumonrjū), kvetoucí sakury (Kaōšo), ohnivých lišek (Kanči-kocuricu), ryb (Sotoki Sosei) a tygrů (Tanmeidžiró Genšógo) – a to je jen několik příkladů z repertoáru, který se stal standardem japonských tatérů. Zajímavé je i to, že některá z výše zmíněných „suikodenských“ tetování jsou japonskými doplňky: Kunijoši se rozhodl některé své hrdiny tetováním ozdobit, přestože v čínském textu, na němž je série založena, nejsou jako potetovaní popsáni. Díky výbušné síle Kunijošiho děl a vlivu těchto tisků na představivost tatérské komunity i společnosti obecně se – i bez zprostředkovaných skrytých významů – tetovací motivy, které tito „loupežníci“ nosili, staly přímým ztělesněním ducha válečníka.

Kapitola 2

Volba motivu pro tetování na zádech může být druhým nejdůležitějším rozhodnutím, které klient učiní — hned po výběru samotného tatéra. Tetování na zádech, sahající od šíje přes bedra až po polovinu stehen, představuje největší souvislou plochu na lidském těle, na níž lze vytvořit jednotný obraz. Záda jsou ideálním plátnem pro tatéra a právě na nich vznikají ta nejpropracovanější a nejvýznamnější díla.
Moje tetování, směs vzpomínek a impulzivních rozhodnutí, by podle japonských měřítek jistě působila nevyváženě a pochybným dojmem z hlediska kompozice i estetiky. Ve skutečnosti však má každé z nich svou osobní historii – zachycují etapy mého života a společně tvoří něco, co je podle mého názoru jádrem a kouzlem amerického přístupu k tetování.

Naštěstí má záda zůstala po čtyřiadvacet let prázdná. Částečně to byla náhoda, ale jak rostlo mé porozumění tetování a jeho vnímání jako skutečného umění, rostlo i očekávání chvíle, kdy přijde čas na velké, celoplošné dílo.
Proces hledání „vysněného“ mistra nebyl nijak složitý. Poprvé jsem se setkal s dílem Horijošiho III ve sbírce Tattootime Eda Hardyho ještě na střední škole a od té doby jsem s obdivem sledoval každou novou fotografii jeho práce. Osobní rozhovory, které jsem s ním později četl, jen prohloubily mé uznání a v jistém smyslu i úctu k jeho osobě. Když vydal knihu Sto démonů Horijošiho III, byl jsem doslova ohromen – jeho práce posunuly tetování o mnoho kroků blíže k uznání jako plnohodnotného umění díky své vizuální síle a umělecké hloubce.
Věděl jsem, že on je tím pravým mistrem pro mě, ale vůbec jsem netušil, jak se k němu dostat.

Jako Japonec narozením, ale Američan výchovou, vnímám japonskou kulturu s jistým odstupem a pocitem odcizení od země, která je přesto mou vlastní. Možná právě tento odstup mi však umožňuje lépe chápat základní prvky a ideály této kultury. Přestože přiznávám, že mám někdy sklon určité aspekty Japonska romantizovat, věřím, že právě tato „naivita“ mi umožňuje vnímat a znovuobjevovat ducha národa, který se možná v moderní době částečně vytratil.
Před několika lety jsem četl epický román Eidži Jošikawy Musashi, často označovaný za „Gone with the Wind“ Japonska. Uchvátila mě nejen samotná dějová linie, ale především hluboké pochopení japonského myšlení a kultury. Po dočtení Musashiho jsem okamžitě sáhl po dalším Jošikawově románu – Taikó, příběhu Tojotomiho Hidejošiho. Ten mě zcela pohltil – fascinoval mě jeho dramatický vzestup z nosiče sandálů až na post jednoho z nejmocnějších mužů Japonska.

Na vrcholu své kariéry byl Hidejoši jedním z nejvyšších generálů Nobunagy Ody, vládce, který si stanovil za cíl sjednotit Japonsko. Po atentátu na Nobunagu Hidejoši, v pravém samurajském duchu, bez váhání vykonal krvavou pomstu, odstranil viníky a pokračoval v misi svého pána. I když jeho rod nakonec podlehl šógunátu Tokugawa, Hidejoši splnil monumentální úkol – sjednocení Japonska. Tento příběh mě natolik zasáhl, že jsem se rozhodl udělat z Hidejošiho ústřední motiv svého budoucího tetování.
Jakmile jsem našel dokonalý motiv i mistra, rostla ve mně touha uskutečnit sen, který se zdál téměř nereálný. Na doporučení přítele Jasona Kundella jsem napsal dopis Horijošimu III, v jednoduché japonštině vysvětlil svůj záměr a přiložil barevnou reprodukci Hidejošiho zpodobnění od Jošitóšiho. Ačkoli bylo krásné, vůbec se nehodilo pro formát japonského tetování – tehdy to však mé nezkušené oko ještě nepoznalo.

Horijoši III byl mou žádostí zjevně zauját; jak mi později řekl, během téměř třiceti let praxe to byl první případ, kdy ho někdo požádal o tetování s motivem Hidejošiho.
Při našem prvním setkání jeho skica překonala všechna má očekávání a práce začala. Během dvou týdnů dokončil hlavní část – postavu Tojotomiho Hidejošiho na koni, s mečem pozvednutým v boji. Obraz doslova oživil všechny mé představy o taikó.
Od té doby Horijoši pokračoval v práci při každé mé další cestě do Japonska. Tetování, které vzniklo z této spolupráce, je stále ve fázi dokončování – živý proces, který pro mě znamená mnohem víc než jen umělecké dílo. Je to osobní spojení s historií, kulturou a duchem samuraje.

Kapitola 3

Svět japonského tetování je záměrně zastřený. Silně privátní charakter tetování v Japonsku je v jistém smyslu jedinečný; tetování bývá skryté a na veřejnosti se ukazuje zřídka, pokud vůbec. Nejednou ho zakrývá konzervativní oblek. V konzervativnějších vrstvách společnosti si tetování dosud nevydobylo respekt a nese společenské stigma v míře, která na Západě nemá obdoby. Vytrvalá oddanost nositelů a extrémní rozsah, do jakého jsou potetováni, tak působí téměř záhadně.
V prostředí, kde je veřejná prezentace tetování tabu, získává tetování soukromou logiku.

Stínová povaha tohoto světa pramení z historicky napjatého vztahu mezi japonským tetováním a státní mocí. Stejně jako příbuzné umění ukiyo-e stálo tetování dlouho v opozici vůči úřadům. Po řadu let přicházely vlny „proti-tetovacích“ opatření, která zatlačovala už tak uzavřenou scénu do podzemí – a v jisté míře je tam drží dodnes. Paradoxně jedním z prvních zásahů vlády do tetování bylo jeho využití ke značkování a trestání zločinců. Tato praxe se objevila za období Kanbun (1661–1673) a Tenna (1681–1684) a byla naplno obnovena uprostřed éry Edo, roku 1720.

Tatéři se tehdy i dnes snažili jasně odlišit ponurou „trestní“ tetáž od tetování jako ozdoby. Krátce nato začal stát cíleně útočit na tetovací svět sérií zákonů mířících k jeho vymýcení. Roku 1789 zahrnula velká reforma i zákaz tetování v rámci „regulace mravů“. Do roku 1801 však tyto reformy pod novou administrativou vyšuměly a popularita tetování prudce vzrostla. V roce 1811 bylo tetování znovu zakázáno; tentokrát přísněji: prohlášeno za nelegální, policie pořádala razie v dílnách, zabavovala návrhy i nástroje a ničily se nesčetné památky a originály. Navíc byli jako pachatelé označeni klient i mistr: „Osoba s tetováním i tatér porušují zákon a budou stíháni.“

I když zákaz netrval dlouho, scéně způsobil těžké škody. Roku 1840 se vrátila mírnější verze zákazu z roku 1811 a platila pět let. Pod neustálým tlakem se umělci i klienti ocitli hluboko v ilegalitě; tetování se stalo nebezpečné jak pro nositele, tak pro tvůrce. Krátké uvolnění nastalo přibližně v letech 1845–1872, ale v roce 1872 vláda Meidži tetování opět kriminalizovala – v rámci snahy „zkultivovat“ mezinárodní obraz Japonska podle západního vkusu. Ironií je, že cizince práce japonských mistrů fascinovala: tetování se díky námořníkům proslavilo po světě a na naléhání evropských aristokratů bylo povoleno tetovat cizince. Roku 1891 si v Nagasaki nechal udělat tetování ruský následník trůnu (pozdější car Mikuláš II.); z Řecka projevil zájem princ Jiří. Pro domácí Japonce však zůstávalo tetování zakázané – a podle vlády se mu měla scéna ještě dlouho „vyhýbat“.

S typickou houževnatostí tetovací svět nejen přežil, ale i prospíval v represivní atmosféře. Paradoxně se zároveň upevnil vztah mezi mistrem a klientem: zákonná rizika provázala oba doslova jako „spolupachatele“ stejně ohrožené zatčením. Tato těsná vazba přetrvala a její odkaz přesáhl dobu přísných zákazů. Teprve roku 1948 byl zákaz zrušen a scéna se vymanila ze státní regulace.
I po změně zákonů přetrvávalo neformální policejní obtěžování. Od počátku 80. let, v rámci boje s viditelnou přítomností jakuzy, bývalo veřejné ukazování tetování – zvláště celotělových obleků – důvodem k výslechům či šikaně. Celoplošné tetování se stalo standardem v prostředí jakuzy a součástí iniciačního rituálu; ve veřejné představivosti se tetování s mafii pevně spojilo a vzbuzovalo strach. Jak píší David E. Kaplan a Andrew Marshall, „od šíje po lýtka mu zářil tetovací oblek – klasické znamení japonského jakuzy; stačilo vyhrnout rukáv a náklaďáky se rozjely, dveře se otevřely a účty byly zaplaceny.“ Represe mířily na oslabení zastrašovacích taktik i na snadnější zadržení členů jakuzy, a tetování se tak ocitlo v křížové palbě širšího boje. Až na pár výjimek (některé festivaly a lázně) se veřejná přítomnost tetování výrazně ztenčila.
S novým vzestupem západního stylu v Japonsku přibylo malých „one-point“ tetování. Celotělový oblek však zůstal raritou mimo knihy a pár vybraných slavností. Nositelé – zvlášť z prostředí jakuzy – raději mizí z dohledu. Japonské tetování tak setrvává převážně v soukromí.

Praktika tetovat v soukromém ateliéru, často doma, vznikla z nelegálnosti oboru; přetrvala však jako dědictví jeho intimní povahy. Prostředí domácího studia je v Japonsku specifické a stojí v protikladu k americkému salonu. Západní studio je závislé na viditelnosti: volba často padá na podnik, který „padne do oka“. Neony, barevné plakáty, uvnitř hlasitá hudba a bzučení strojků – atmosféra téměř jako v klubu. Zatímco v Japonsku bývají studia v obytných čtvrtích, v USA spíše v průmyslovějších okrajích měst.

Americký salon je i společenským místem; lidé se shlukují na ulici, mladí klienti někdy předčasně sundávají obvazy a v tričkách se chlubí čerstvou prací – klidně uprostřed zimy. Prožili bolest i výdaj a vychutnávají si adrenalin i show-efekt. Japonské domácí studio nabízí pravý opak: rozdíl je patrný od začátku. Vše začíná už samotným hledáním mistra, které bývá zdlouhavé. Vizitky a telefony dnes nahradily dopisy, ale kdysi byl dopis nutný jen k dohodnutí úvodní schůzky.
Najít tradiční studio je navíc často obtížné. Má vlastní zkušenost s návštěvou ateliéru Horijošiho III začala malou zkouškou: taxikář mě vysadil u bloku domů a ujistil, že je to tady. Přesto jsem půl hodiny bloudil, než jsem v zoufalství zavolal do studia. Poslali mě ke stánku s cigaretami pro mapku. Úlevně jsem si vydechl – už jsem téměř rezignoval. Studio sídlí v patře a vede k němu úzké schodiště kolmo k ulici. Několikrát jsem kolem něj prošel, přesvědčený, že tak velkého mistra musí prozrazovat nápadná fasáda. Ve skutečnosti venku není žádné označení. Najde ho jen ten, kdo má domluvený termín a přesné instrukce – a i tak někdy zabloudí. Při dalších návštěvách mě často posílali ke stánku, abych dovedl Američany.

V tomhle útočišti probíhá interakce mistr–klient většinou jeden na jednoho. I když se v posledních letech častěji používají stroje (Horijoši třetí s nimi pracuje asi deset let), japonské studio je celkově velmi tiché. Mnozí dělají kontury strojem, ale šrafuru precizně „ručně“ – téměř beze zvuku. Ticho tvoří pozadí pro vztah mistra a klienta – prostředí úměrné intenzitě toho, co se tu odehrává.
Jedinečný vztah vzniká postupně, podpořen silnou bolestí a neobvyklou délkou tradiční práce. Malé „one-point“ motivy nejsou vzácné, ale podstatou japonské tradice je celotělový oblek. Jeho dokončení vyžaduje dlouhou sérii sezení v průběhu let; i „krátký“ oblek, při pravidelných týdenních sezeních, trvá zhruba tři až čtyři roky. Záleží ovšem na složitosti motivu, toleranci bolesti, tělesné konstituci i textuře kůže. Vedle doživotního „hmotného“ suvenýru vzniká i méně hmatatelná, ale stejně trvalá vazba mezi klientem a mistrem.

Množství bolesti je pro netetované těžko představitelné. „Když jsem řekl (jinému tatérovi), že chci být tatérem, neprotestoval, ale řekl: ‚Musíš umět pochopit bolest těch, které tetuješ.‘ Kdo chce být tatérem bez tetování, cítí vinu. Bolest druhého pochopíš nejlépe, když ji poznáš sám,“ píše Goša. Bolest po hodinovém sezení může trvat dny a doprovázet ji nevolnost či mdloby. Mistr jako Horijoši III pracuje ohromně rychle a přesně, ale celkově je ruční metoda pomalejší než západní strojová – a podle místa na těle i bolestivější. V kombinaci s mnoha sezeními vyžaduje tato „dobrovolně přijímaná“ bolest u klienta mimořádnou odhodlanost.

Právě bolest zakládá jedinečné partnerství: volba mistra je jako volba partnera pro vyčerpávající maraton, při němž člověk svěří tělo jiné osobě s cílem trvale a zásadně změnit svou kůži. Dobrovolně přijímaná bolest klienta a ochota mistra ji „podávat“ vytváří často nevratné pouto. Vyžaduje hluboký respekt k mistrovi – uznání jeho řemesla i uměleckého úsudku.
Hierarchická struktura japonské společnosti proniká i do vztahu mistr–klient. Mistra oslovují „sensei“ – učitel, profesor, v odstínu významu spíše „maestro“, podobně úctivě jako „pane doktore“ či „sire“. Úcta se projevuje i fyzicky: před sezením i po něm klient provádí „odžigi“ – hlubokou poklonu v kleku až k zemi, čelem téměř na tatami. V americké kultuře nevídané gesto je zde upřímným projevem obdivu a vděku.
Složitou kapitolu tvoří vazby s jakuzou. Některé rodiny jakuzy fungují jako zločinecké organizace s taktikou zastrašování; získat jejich respekt není snadné a nejde o laciné machrování. Rizika jsou reálná a příběhy o tatérech, kteří „zmizeli“ po sporu se syndikáty, kolují často. Horijoši III si však dokázal získat dobrovolný respekt klientů z jakuzy napříč hierarchií – díky mistrovství i pevné osobnosti. Ve svém malém studiu vytváří nekonfrontační atmosféru a udržuje ji i tehdy, když členové jakuzy přicházejí a odcházejí. Jeho otevřené, klidné chování poskytuje lidem zvyklým stále nasazovat masku síly vzácný prostor k oddechu. Zastrašování tu nemá místo – jednak protože je sám nepoužívá, jednak protože jeho stálý respekt ke všem klientům činí takové chování nevhodným.

Vděk klienta se tak může proměnit v hlubší cit. Horijoši III zosobňuje „tradiční“ hodnoty v čisté, prosté podobě. Udržuje nízké ceny – navzdory rostoucím tarifům jinde – jednak kvůli mnoha sezením, jednak z úcty k pracujícím klientům, kteří snášejí bolest a závazek, a jak říká: „člověk z dělnické třídy dře dlouhé hodiny jen na jedno sezení“. Respektuje je tak, jak oni respektují jeho – a tato obousměrná vazba dává vztahu zvláštní rozměr.

Ne každý vztah kopíruje ideál, který Horijoši III žije; je to laťka, k níž by se tatéři měli upínat umělecky i morálně. Část jeho přístupu pramení z osobní zkušenosti klienta: většina tatérů je sama potetovaná a zná bolest „z druhé strany“. Horijoši má celotělový oblek s dlouhými rukávy až k podpaží i tetování na krku, hlavě a dlaních. Skutečný mistr si nemůže nevážit trpělivosti klienta; v jistém smyslu je neustále zároveň mistrem i klientem. Respekt plyne i z uznání estetického citu nositele – proto ho nezajímá moc ani status, váží si dělníka stejně jako vlivného politika a neřídí se penězi. Tato sebedůvěra z něj činí vzácně pravdivé ztělesnění ideálu spravedlivého lenního pána – postavy, jež budí důvěru a věrnost. Na rozdíl od západních konotací je v japonském ideálu feudalita spojena s oddaností poddaným, ctí a loajalitou. Ačkoli je to možná utopie, obraz pána a jeho věrných samurajů vládne japonské imaginaci dodnes.

Role „mistra“ tedy stojí nejen na úctě klienta, ale i na mistrově úctě k sobě i k druhým. Nezřídka navíc mistr nevědomky naplňuje idealizovanou představu svých klientů – jeho persona je spoluvytvářena jimi. V ideálním případě, jako denně ve studiu Horijošiho, se hodiny práce a bolesti valí jako sněhová koule v trvalé pouto.

V tetování může mistr růst k mistrovství jen skrze kůži svých klientů. Téměř každé jiné umění – snad s výjimkou architektury či performativu – lze tvořit v izolaci. Tetování však bez těla nevznikne. Kromě těla jsou to i vůle, výdrž a láska nositele, co umožní vznik díla. Z podstaty symbiózy vzniká vzájemný respekt a důvěra. Odkaz mistra žije na kůži jeho klientů – jejich barva a textura kůže, tvar těla a další danosti určují, co je pod jehlami možné. Po každém sezení „živé plátno“ odchází a mistr si klade otázku, zda dílo znovu uvidí. Dokončení záleží nejen na mistrovi, ale i na klientovi – ohroženo náhodou, nemocí či vězením. A každé dílo má omezený čas: po smrti nositele často zůstane jen malá fotografie, bolestně nedostatečná. I když se stáhne kůže pro muzejní exponát v Tokiu, mnohé kvality živého díla se ztratí a vrchol jeho vnímání pomine.

Navzdory pomíjivosti se tatéři i klienti snaží o mistrovství. Definice uměleckého odkazu se tak přehodnocuje: pro umělce stačí, že dílo existovalo; pro konkrétního nositele trvá navždy – paradox, který dílo současně pomíjí i potvrzuje.
Vztah mistr–klient v této podobě je v USA vzácný: krátké zakázky, obtížné hledání osoby hodné titulu „mistr“ a kulturní rozdíly tomu nepřejí. V Japonsku je tato vazba téměř železná a s každým vpichom sílí. Jediný vztah, který ji překonává, je vztah mistr–učeník. V něm se prvky pouta mistr–klient dovedou do důsledku: mistr formuje učně nejen technicky a rozumově, ale i duchovně a motivačně – a právě zde jsou paralely mezi tetovací kulturou a etikou samuraje nejzřetelnější.

Kapitola 4

Ačkoli je japonské tetování v mnoha ohledech plnohodnotným uměním, podobně jako ukiyo-e, je zároveň řemeslem s dlouhou tradicí a historií. Mnozí proslulí umělci – včetně Horijošiho III – se snaží zachovat původní sepětí tetování s řemeslem a zároveň neúprosně posouvají jeho umělecké hranice. Neznamená to rozpor mezi řemeslem a uměním; v ideálním případě tetování organicky spojuje oba aspekty. Existují i ideologické důvody, proč tetování chápat jako řemeslo: řada umělců je hrdá na blízkost svého „řemesla“ k dělnické třídě a jejím kořenům. Toto vědomí služby lidem a romantizovaná představa prostého morálního kódu pracujících zjevně rezonují s bušidó.

Mijamoto Musaši zosobňuje, jak se etika řemesla, umění a samurajský duch mohou spojit. Proslul sice jako morálně i fyzicky silný válečník, ale byl také umělcem (vytvořil řadu sumi-e) a řemeslníkem pracujícím se dřevem a kovem. V „Knize pěti kruhů“, kde vykládá principy a etiku své práce, píše:
„Dovolte mi vysvětlit vojenskou taktiku srovnáním s řemeslem. Přirovnám ji k tesařině, protože máme vztah k domům. Mluvíme o urozených domech, vojenských domech… když mluvíme o školách, stylech a profesích jako o domech, použiji tesařské řemeslo k vysvětlení vojenské taktiky… platí totéž pro mistra tesaře jako pro velitele vojenského domu… aby úkol vykonal rychle a dobře, nesmí být chaotický; musí vědět, koho a co kdy použít; vědět, zda je podnět či nikoli; povzbuzovat a znát meze: to si mistr tesař pamatuje. Principy heihó jsou stejné.“

Od domnělé jazykové podobnosti Musaši obratně ukazuje, že základní příbuznost mezi etikou řemesla a duchem válečníka přesahuje pouhou sémantiku. Principy bušidó jsou použitelné v mnoha sférách života, obzvlášť však pro pojem řemesla, pro tvorbu užitného díla překračujícího čistou estetiku. Pojmy efektivity, mistrovství a kázně řízení souvisejí spíše s řemeslem než s „výrobou“ umění. Japonské tetování se zčásti hlásí k řemeslu, aby si uchovalo svazek s morálkou samurajského bušidó.

Jedním z hlavních způsobů, jak si japonské tetování udržuje původní spojení s „válečnou“ etikou řemesla, je učňovská struktura výuky, která má kořeny v prostředí kvalifikované práce. Mnozí řemeslníci udržovali učně, aby předávali tradici. Učeň býval leckdy klíčový i pro přežití mistra; ve feudálních časech zajišťoval bezpečí majetku; méně doslova pak v rodinách řemeslníků pomáhalo přijímání učňů uchovat dědictví rodu:
„Největší, nejúspěšnější a nejtrvalejší umělecké dílny… byly organizovány rodinně a vedli je lidé, kteří spojovali talent s podnikatelskými a manažerskými dovednostmi… Nástupnictví obvykle přecházelo z otce na syna, ale… nadaný učeň se někdy stal dědicem rodového řemesla.“

Ideologie těchto „válečníků“, pevně zakotvená v praxi doby vrcholu samurajství, se otiskuje do vztahu současných mistrů a učňů. Musašiho etický kodex heihó je zároveň hluboce filosofický i praktický. Heihó učí dosáhnout duchovní převahy mysli nad tělem skrze pilný trénink práce se zvoleným nástrojem – mečem, tetovací jehlou či štětcem. Učí vytrvalosti, aby člověk přežil a zvítězil. Tuto etiku je třeba osvojit ne jako profesní pravidla, ale jako způsob života, osobní přesvědčení. Zároveň zdůrazňuje význam poznání druhých; cesta samuraje není osamělá. Neznat druhé znamená nepoznat rozum protivníka ani sebe sama. Tyto ideje jsou vloženy do učňovského procesu.

Protože je japonské tetování tradicí, prověřuje se nejen mentální síla a technická zručnost učně, ale i intelektuální schopnosti budoucího umělce. Mladý tatér je v přípravě nucen stále hledět do minulosti. Základem je hluboké porozumění japonské kultuře a dějinám a především jisté ovládnutí veškeré obraznosti japonského umění v celé jeho historii. Jak již bylo řečeno, motivy v japonském tetování z velké části vycházejí z vlivů japonských umělců různých epoch. Aby mohl tradici živě obnovit a rozvíjet, musí umělec správně chápat obraz – a to předpokládá pochopení politických, sociálních, intelektuálních a kulturních dějin daného období. Nepřekvapí, že studio Horijošiho III je přeplněné knihovnami od podlahy ke stropu; knihy „padají“ ze všech koutů.

Potřeba historického vědění vede k uznání životní role tradice v životě i umění Japonska. Rozsáhlé studium, vynucené významem tradice, posiluje tento respekt dvojím způsobem: jen učeň s úctou k tradici je ochoten projít přísným výcvikem, který jeho úctu dále prohloubí. Schopnost uznávat trvalý význam minulosti uprostřed neklidné přítomnosti a nejisté budoucnosti je pro válečníka klíčová – stejně jako smysl pro odplatu a spravedlnost. V drtivé většině samurajských příběhů jde o neúnavné úsilí hájit čest zemřelého pána nebo, jako v příběhu Taikó, naplnit jeho záměr. Tato schopnost chápat a cenit si dědictví pomáhá dosáhnout zenového ideálu – vnímat sebe nikoli izolovaně, ale jako součást širšího celku, společenství lidí. Tyto intelektuální nároky vedou k filosofické lekci: člověk je nucen zasadit vlastní já do kontextu. Vztah mistr–učeník je svým způsobem zhuštěnou verzí vztahu mistr–klient; jejich srovnání ukazuje, jak spolu obě dynamiky interagují a odhalují různé podoby „ducha válečníka“. Všechny tyto etické rámce zdůrazňují význam učení skrze tělo – trénink a zkoušku fyzických sil. Musaši zdůrazňuje, že mysl má vládnout tělu: „Naučíš se cestě dlouhého meče, celé tvé tělo se bude hýbat podle tvé vůle a rytmus cesty poznáš svým duchem… pohyby těla a nohou se sladí s tvým duchem.“ V úvodu ke „Knize pěti kruhů“ píší Bradford J. Brown, Juko Kašivagi, William H. Barrett a Eisuke Sasagawa: „Fyzická aktivita, které se věnujete, je tréninkem pro tělo. Říká se ‚ken-zen iči-nio‘ (‚tělo a mysl jedno‘)… Techniku se nejprve cvičí tak často, až se vstřebá a ‚zapomene‘, a pak se učí její použití. Ovládnutí techniky je mysl nad tělem; kázeň, tvrdá práce, bolest a úplné vyčerpání stálou praxí, dokud se tělo nenaučí.“ Samotný proces tetování zapisuje tuto lekci na tělo učně i klienta.

Učňovství vyžaduje podivuhodnou směs trpělivosti a cílevědomosti – podobnou výdrži klienta procházejícího vyčerpávajícím „body-suitem“. První dva roky mohou padnout na mletí sumi, tradiční černi pro veškeré černé a šedé tóny. Učedníci tak roky poznávají holé, elementární aspekty nejzákladnějších prvků tetování a doslova cvičí tělo „k úplnému vyčerpání stálou praxí“. Ideálně se inkoust mele denně; učeň plní mistru i náročné pochůzky a domácí práce, vedle technické přípravy i studia. Nejde jen o fyzické či intelektuální nároky; například v rodině Horihito si učni musejí holit hlavu jako fyzický důkaz duchovní oddanosti. A co by se Američanům zdálo největší obětí: členové rodiny Horihito odevzdávají na konci dne výdělky pánovi. Strava, ubytování a doprava jsou jim ve studiu zajištěny, volné výdaje jsou však minimální.

Technická náročnost – zvláště u ruční metody – vyžaduje dlouhé učňovství; délku dále prodlužuje důraz na výcvik mysli a ducha vedle formální techniky. Praxe mletí inkoustu symbolizuje cíl učňovství: vypěstovat v učni respekt vzbuzující znalost každého aspektu japonského tetování – od zdánlivě nepatrných základů po nejnáročnější umělecké vrstvy. Učňovství může trvat až deset let. Japonské umění klade zvláštní důraz na vytříbenost a dokonalost; Musaši píše: „Tisíc dní praxe je kázeň, deset tisíc dní praxe je mistrovství. Tím je třeba se pečlivě zabývat.“

Roky u jednoho mistra prověřují oddanost a věrnost učně, podobně jako proces „oblekové“ práce prověřuje oddanost klienta. Stejně jako se učeň a klient výrazně investují do vztahu k mistrovi, vytváří učeň i mistrovo dědictví (tak jako tělo klienta je součástí mistrovy umělecké identity a jména). Ideální učeň reprezentuje mistrův ideál, styl i osobní sílu a zaručuje pokračování jeho identity v další generaci. Otázka dědictví a nástupnictví je základem tradice. Je i středem Musašiho filosofie: „Duch přímého předání“ je studium pravé cesty Niten Ičirjú (Škola dvou mečů) a její předání dál. Je důležité pilně cvičit a učinit z heihó součást sebe. Jde o ústní tradici.“

Význam rodiny v školách a domech ukiyo-e již byl zmíněn; tetovací kultura je s rodinnou etikou úzce spojena. V případě vzorového učně může mistr udělit titul a tím zajistit přežití nejen svého uměleckého odkazu, ale i jména. Získat mistrovský titul je nejvyšší metou učně. Dědění titulu probíhá dvěma způsoby, které se odrážejí ve dvou formách jména. Například titul jednoho z učňů Horijošiho III, Horihito, představuje převzetí části mistrůva osobního jména Jošihito k prefixu „hori“ (tatér), čímž vzniklo „Horihito“ a bylo vyznačeno pouto k Horijošimu. Známým příkladem je Jošitoši, jenž převzal „Joši“ od slavného mistra Kunijošiho. Druhý způsob ukazuje titul samotného Horijošiho III: jeho mistr Jošicugu Muramacu (Horijoši z Jokohamy) měl dva učně – svého syna a Jošihita Nakana – a pojmenoval je Horijoši II a Horijoši III. „Joši“ v „Jošihito“ tak nesouvisí s „Joši“ v „Horijoši III“. Syn Horijošiho III, nyní patnáctiletý a v tréninku u otce, časem převezme titul Horijoši IV – naváže tedy na liniové jméno svého otce. Vzniká tak jisté dynastické dědictví, přenášené z generace na generaci.

V mnoha ohledech se výchova učně podobá výchově dítěte – a tento motiv posiluje i dědění „titulu“ či rodového jména. Chování Horijošiho III připomíná chování pečujícího otce; pozoruhodné je, že i Kunijoši – stejně jako Horijoši III – učil své vlastní děti (dvě dcery, Jošidžo a Tori) jako učednice. Horijoši III vychází z jednoduché myšlenky, že učně je třeba vychovávat, ne šikanovat. Neschvaluje fyzické tresty ani získávání respektu zastrašováním; jeho metoda dobroty a štědrosti kopíruje Kunijošiho, „dobrého učitele a laskavého mistra“, „známého štědrostí k rodině a učňům“. Pocit nukleární rodiny se nejlépe promítá do tradiční praxe hejazumi – učňovství s bydlením. Jako mnohé tradice je i tato produktem feudálních časů. Hejazumi dodnes praktikují rodiny Horijošiho III a jejich „potomci“, rodina Horihito – byť z jiných důvodů než tehdy. Právě formát „čtyřiadvacetihodinového“ učňovství pomáhá vypěstovat sílu charakteru, která tyto rodiny odlišuje.

Hejazumi vytváří jedinečné výukové prostředí: učení nekončí hodinami ve studiu, ale probíhá po celý den – a tím pohlcuje život učně. Identita „učně tatéra“ se stává všeobjímající; prověřuje nejen oddanost, ale i schopnost přenášet lekce tradice do všech oblastí života. Hejazumi vštěpuje, že ducha pravého mistra nelze získat jen pilnými hodinami ve studiu. Učeň může dokonce získat status syna či dcery.

Vedle neocenitelné výuky, péče a pozornosti má zdarma pokoj a stravu; i Horijoši III od začátku své kariéry žil u svého mistra Horijošiho I. Učeň takovou štědrost často oplácí: stejně jako oddaný syn odevzdává výdělek rodině, dává mladý učeň výdělek mistrovi – s výjimkou malého „kapesného“.
Horihito má nyní tři učně. Jeho bývalý učeň Horishiči se vrátil do rodného Acugi a otevřel si vlastní studio; získal přijetí do rodiny Horihito a jeho studio je pokračováním této rodiny. Tři současní učni Horihita v pořadí seniority jsou Horimei, Horitaró a Horihachi. Všichni žijí v Horihitově domě a dobrovolně dodržují přísná pravidla rodiny Horijošiho III. Kromě oholené hlavy, kterou musejí nosit všichni učni, se vyžaduje absolutní střízlivost kdykoliv a každý plní řadu denních úkolů. Navíc, všichni tito dvacátníci musejí obětovat či alespoň pozastavit svůj předchozí společenský okruh a zájmy ve prospěch mistrových věcí.

Navzdory četným obětem je cílem „tetovací rodina“, která funguje jako skutečná rodina. Mnohé se vyžaduje i od mistra. Aby si zasloužil titul „mistr“, musí uplatňovat sebekázeň ve všech aspektech života, nejen ve studiu. Jeho soukromí je pod stálým dohledem a je žákovi předkládáno jako vzor. Pokud učeň obětuje „veřejný“ život a přijme uzavřený život učně, soukromý život mistra se do jisté míry stává „veřejným“. Mistr má naplnit Musašiho doktrínu, že heihó není profesní mantra, ale způsob života a osobní filosofie.

Hejazumi tedy spojuje prvky vztahu otec–syn se vztahem mistr–učeň, čímž zesiluje dynamiku úcty a pocty, jež tyto vztahy naplňuje. Protože je v něm prvek záměrné distance – obvykle ne přítomný mezi otcem a synem – je neustálý, bezvýhradný projev respektu zde přítomen způsobem, který v mnoha moderních rodinách chybí. Zároveň však blízkost hejazumi činí pouto mezi mistrem a učněm vřelejší než v přísně „profesní“ struktuře. A závazky mistra – citové i časové – znamenají, že investuje do učně jako do umělce i budoucího mistra. Učeň ponese mistrovo jméno a musí být schopen udržet dědictví duchovní i umělecké.

Respekt k mistrovi se tak násobí respektem k otci a pouta oddanosti na obou stranách se napínají ještě silněji. V případě Horijošiho III a jeho vlastního syna, budoucího Horijošiho IV, je učeň doslova synem mistra. Když Horijoši III dohlíží na výuku každého mladého učně, bedlivě střeží dodržování tradic. Výjimky se téměř nedělají; ani při souběžné výchově syna a jeho učení neustupuje ze svých přísných požadavků. Ve studiu i ve všech profesních situacích oslovuje Kazujoši svého otce jako „šišó“, tedy mistr. Jako každý jiný učeň si musí své místo v rodině zasloužit. Horijoši III v něm pěstuje pozoruhodnou lhostejnost k otcovu statusu; nikdy jsem ho neviděl projevit sebemenší náznak nevhodného chování kvůli postavení otce. Z čistě profesního hlediska je Kazujoši učněm Horijošiho III, nikoli jeho synem – a právě toto rozlišení umožňuje Horijošimu připravit ho na mistrovství. Klienti se už začali objednávat k budoucímu Horijošimu IV – takové je očekávání jeho profesního zrání. Horijoši svého syna nepřipravuje na zátěž jen proto, že je „synem Horijošiho III“; trénuje ho, jako by jím nebyl, ale byl mimořádně nadaným učněm. Aby v Kazujošim vypěstoval ducha schopného obstát v očekáváních tetovacího světa, neochvějně se drží tradic a neprojevuje vůči vlastnímu synovi shovívavost.
Protože Horijoši III s mimořádnou pečlivostí vybírá a vychovává deši (učně), získal jejich neochvějnou úctu. Jak už bylo řečeno u vztahu mistr–klient, je to do velké míry osobnost Horijošiho III, která takovou výuku umožňuje. Jeho sebedůvěra nikdy nevyžaduje podřízenost ani okázalé projevy úcty; proto je tato úcta upřímná.
Měl jsem řadu příležitostí pozorovat jeho pozoruhodné postupy a domníval jsem se, že jde o individualitu člověka. Při bližším setkání s bývalým učněm Horijošiho III, Horihitem, a s rodinou Horihito – potomky rodiny Horijošiho – jsem však pochopil, že tyto ideály a metody výuky se udržely napříč generacemi. Rychle jsem přehodnotil svůj úsudek: tato charakteristika prostupuje jak rodinu Horijošiho III, tak její „potomstvo“ a tvoří jeden z nejdůležitějších plodů praxe „mistr–učeň“.

Horihito, hlava rodiny Horihito v Kawasaki, je sám členem rodiny Horijoši – nejpřímější vazba a příbuzenství těchto tetovacích rodin. Díky mému vztahu s Horijošim a (poměrně krátkému) času s Horihitem jsem poznal, jak se vznešené tetovací práce těchto rodin pojí s neméně pozoruhodnou silou charakteru. Toto spojení mistrovství a charakteru je produktem nepřetržité učňovské praxe. Horijoši III a Horihito jsou ideálním příkladem nejen složitého vztahu mistr–učeň, ale i odměny za tuto praxi. Nepokládám je za „typické“ reprezentanty, nýbrž za ztělesněný ideál. Dodržování tradic a vlastní integrita (jež nejde dosáhnout pouhým napodobováním) z nich činí skvělé příklady „vlévání“ samurajské podstaty do umění a praxe japonského tetování.
S Horihitem jsem se poprvé setkal při úkolu od Horijošiho III. Věděl o mém rozhovoru s proslulým hongkongským tatérem Pinkym Yuenem a požádal mě, abych napsal článek představující Horihita a jeho práce americké tetovací komunitě. Zpočátku jsem k úkolu přistoupil takto: sepsat „fakta“ o jeho životě a práci. Při soustředění na faktické podobnosti mezi Horijošim III a Horihitem (umělecké volby, technika) mi unikl silnější a osobně poutavější proud podobností mezi oběma muži. Paradoxně se podoba mezi Horihitem a Horijošim III zakládá na rozdílech. Sdílený smysl pro čest a úctu je soustředěn ve vztahu mistr–učeň, a tedy závisí na rozdílech mezi nimi. Musaši, i když vykládá doktrínu pro učně, zdůrazňuje význam sebejistoty: „Poučen v principech heihó, uplatňuji je v různých uměních a dovednostech a nepotřebuji učitele ani mistra.“ Cílem každého učení je nezávislost. Je zásadní, že právě úplné přijetí etiky heihó a úcta k Horijošimu umožňují Horihitovi stát se „pravým“ mistrem a povznést se na úroveň vlastního mistra. To závisí na téměř nesobecké úctě k tradici (a tedy k mistru); aby člověk zdědil toto dědictví, musí pochopit hodnotu minulosti.
Nevnímal jsem hned, jak tyto jemné paradoxy vznikají. V mých vzpomínkách nevystupuje jediné dramatické gesto; spíše soubor bezpočtu drobných činů, zakořeněných tak, že se děly přirozeně, bez přemýšlení. Je však třeba přiznat, že úcta – až uctívání – které Horihito cítí k svému pánu, se projevuje i bezprostředně, fyzicky. Už letmý pohled do jeho dílny prozradí takřka svatyni mistra: na viditelných místech visí fotografie a ukázky prací Horijošiho III a na první dojem by se mohlo zdát, že studio patří spíše jemu než Horihitovi. Horihitova oddanost je patrná i před vstupem: na předloktí má nápis „Horijoši III family“, který si vytetoval sám – globální metafora sebezavázané úcty učně k mistrovi.
Tyto vnější projevy úcty nejsou pouhou „show“. Horihitova úcta je znát v činech i slovech. Jako oddaný učeň neustále zvažuje, jak jeho slova a skutky dopadnou na pověst a čest Horijošiho III. Při rozhovoru vždy, když vznikla byť mírná dvojsmyslnost či spor, odkázal mě na Horijošiho III. Jinými slovy, tiše se zříkal vlastního úsudku ve prospěch pánova – a mohu říci, že by nikdy nevyjádřil názor byť jen lehce rozporný s názorem Horijošiho III.

Realita drtivé většiny tetovacích rodin je prozaičtější a mnohé jednotky jsou organizovány i podle finančních motivů. Většina japonských tetovacích rodin udržuje povinný peněžní odvod pánu. Ačkoli je to technicky pocta a projev vděku, existují i méně ušlechtilé motivy; některé rodiny přijímají členy jen proto, aby vybíraly měsíční dávky. Rodiny Horijošiho III a Horihita tento systém také mají, ale motivací je spíše úcta k obyčeji než lakota. Výjimečná povaha rodiny Horijošiho III vedla k neobyčejně malé jádrové rodině – jen Horihito a Horinami – navzdory bezpočtu tatérů, kteří touží stát se její součástí. Je zjevné, že organizace rodiny není řízena penězi. V rámci této rodiny slovo „tribut“ akcentuje spíš „poctu“ než „platbu“.
Mistr může učni finančně pomoci mnoha způsoby. Během učňovství mu (v ideálu) usnadní vstup do profese a může ho nasměrovat k celoživotní stabilní kariéře. Například žádost Horijošiho III, abych udělal rozhovor s Horihitem, odráží jeho trvalou péči o kariéru bývalého učně. Dále, vstupem do rodiny získává nový člen právo své členství uvádět. Taková afiliace je možná nejlepší reklamou s hmatatelným finančním přínosem. Horihito samozřejmě připojuje „Horijoši III family“ k svému jménu z hluboké pýchy, ale je to i výhodný kariérní krok. Asociace může „udělat“ tatérovu kariéru – ovlivnit status i klientelu. Horihito, který sedm let trpělivě čekal a trénoval, aby se stal členem, dobře chápe dvojsečnost takového členství: je bezedným zdrojem osobní hrdosti i propagačním prostředkem, který je v určité míře využitelný. Vzhledem k tomu, že téměř každý tatér je členem nějaké rodiny, ne-asociovanost by byla takřka kariérní sebevraždou. Přesto budou primární významy slova „rodina“ – úcta, oddanost – v Horihitově vědomí stát před profesními ohledy.

Slovo „rodina“ má tedy v oblasti japonského tetování hlubší a širší význam. Jestliže byla rodina kdysi baštou tradice a respektu, feudální duch tetovacích rodin tuto vazbu využívá nejen k upevnění vztahu mistr–učeň, ale i k vytvoření řetězu nástupnictví, který zachovává mnohovrstevnaté tradice řemesla.

Závěr
novou generací se praxe hejazumi, o níž byla řeč v předchozí kapitole, stává rychlou a „snadnou“ – samotné slovo má pro mnoho mladých tatérů menší váhu. Stejně jako stroj z praktických a pracovně-efektivních důvodů nahradil metodu „ručně–ťuk“, pečlivý výběr a dlouhé učení vyžadované hejazumi nahrazuje uspěchané, finančně motivované školení.

Výzvou pro tatéra, jako je Horijoši III, který chce zůstat pevně zakořeněn v tradici a zároveň posouvat své umění – nejen pro sebe, ale i pro jeho budoucnost – je najít rovnováhu. Aby se k ní přiblížil, vytvořil si Horijoši III osobní „mantru“, jakýsi umělecký kodex: Shu–Ha–Ri.

Shu: zachovávat tradici
Ha: obohacovat ji novými koncepty a technikami
Ri: tyto koncepty rozvíjet a vytvářet přitom vlastní svět

V jistém smyslu je třetí komponent určující: budovat „vlastní svět“ vždy patřilo k podstatě tvůrčí práce, umělec však musí neomylně vyvažovat „shu“ a „ha“. Horijoši III, jeden z mála tatérů, kteří vytrvale usilují o dokonalou rovnováhu, doslova vytváří unikátní umělecký produkt. Rozhodnutí ctít tradici tak získává nový význam: neusiluje o mechanické opakování minulosti, ale slouží vizi, již před ním formulovali mistři, a přitom používá nové nástroje – zůstává jim však pozoruhodně věrný. Působivě ukazuje ideální spojení minulosti a přítomnosti a tím i věrohodnou budoucnost pro tetování.
Na širší rovině jsou však tradice i samotná definice tetování zkoušeny jako nikdy dřív. Horijoši III je výjimkou – daří se mu to i díky vědomé „izolaci“ své práce od přemíry vnějších vlivů; jeho studio je doslova i obrazně útočištěm.

Současně celosvětová komunikace vedla k „globálnímu smrštění“. Mění se nejen kulturní rozdíly, ale i samotné identity. Kontrast mezi japonskou a americkou kulturou sice zůstává, ale není tak propastný jako před stoletím. Tetování je součástí této přestavby: prvky japonského tetování se čím dál víc objevují na Západě a japonská mládež, ovlivněná popkulturou, ochotně přejímá popularitu západní „one-point“ (malé) tětovačky.

Mezinárodní dialog v tetování existuje dlouho – nezačal až s moderním boomem spojení. Původně byli „nosiči“ námořníci: na jejich tělech vznikala doslova koláž technik a návrhů, živé muzeum nesené světem. Mnozí tatéři vědomě budovali sítě kontaktů; to výborně dokládají dopisy amerického tatéra Sailora Jerryho (ed. Don Ed Hardy) – jeho korespondence s japonskými mistry (Horihide, Horikin) jasně ukazuje snahu o otevřený kanál a výměnu: Jerry stál o asijské motivy, Japonce přitahovaly americké stroje a inkousty. Tato raná výměna změnila tvář tetování v obou zemích a její dozvuky dodnes vzbuzují nadšení i obavy (včetně u Horijošiho III). Zatímco Japonci toužili po technickém pokroku strojů, Američany fascinovala tajemnost ruční techniky – a fascinuje dodnes. Tento oboustranný „závistivý“ obdiv umožnil komplexnější vizi globálního tetování.

Mistři ručního tetování (japonští i z Pacifiku) jsou na západních konvencích velmi viditelní; jejich veřejné seance přitahují davy – pro virtuózní techniku i historický přesah ke kořenům. Odpovídající fascinace Západem existuje i v Japonsku: v Tokiu je mnoho studií zaměřených na „one-point“ a bývají vizuálně výraznější než tradiční dílny. Zároveň se rodí hybridní typ studia, kombinující prvky japonské soukromé dílny a západního provozu. Don Ed Hardy měl svého času soukromé studio v patře – podobnost s japonskou praxí skrytého, „povýšeného“ prostoru je zřejmá. Taková studia posilují soukromí pro klienta i tatéra a vedou klienty k vážnějšímu přístupu. Primal Urge ukázalo, že i vícekartistické studio může být „hybrid“: oddělené místnosti a téměř výhradně zakázková práce.

Rostoucí renomé výrazných tatérů umožňuje vybírat si klientelu a pracovat v kontrolovaném, intimním prostředí – pozorujeme posun od méně selektivního řemesla k praxi, kde má autor větší kontrolu nad volbou klienta i návrhu. Tetování se stává méně čistě výdělečnou aktivitou a více prostorem umělecké svobody a sebevyjádření.

Podobný vývoj probíhá i v Japonsku. Chameleonská povaha současné mládežnické kultury se odráží v proměnlivé podobě studií. Západní vlivy pronikají i do „tradičních“ dílen. Studio Horihito například spojuje nápadnou anglickou ceduli „Tattoo“ s tichým interiérem tatami a ruční práce. Navenek si studio vyžádaly nájemní podmínky (bez „tradiční“ fasády), uvnitř se odráží vkus mladších členů rodiny – s prvky popkultury. Ačkoliv může průnik americké kultury do jednoho z posledních opěrných bodů tradice vyvolávat smíšené pocity, současná popularita tetování v popkultuře významně posunula japonské veřejné mínění. Stále však přetrvává odsudek plnohodnotného „body-suitu“ kvůli spojení s jokudza; naopak západní malé tetování získává uznání.

Jak japonští tatéři dělají „one-point“ v západně stylizovaných studiích, je stále těžší definovat „japonské tetování“. Boření kulturních bariér žádá nové vymezení. Japonské motivy jsou na Západě denním chlebem – draci či koi. To však není totéž, co práce Horijošiho III a rodin Horihito. Výborný západní tatér může vytvořit „japonsky“ působící tetování, ale japonské tetování není jen cvičení v řemesle; je to médium přenosu dějin a kultury národa. Horijoši III si je představuje jako komplexní a technicky náročné umění, které zároveň vyžaduje ohromné intelektuální, kulturní a historické znalosti. Techniku lze osvojit – ruční metoda je však na Západě stále vzácná – ale dosáhnout kulturní a umělecké erudice, jakou má mistr typu Horijošiho, je pro většinu i velmi talentovaných autorů téměř nadlidské.
Správné provedení japonských obrazů vyžaduje právě takové znalosti. Tradice diktují ikonografii (např. jaký květ s kterým božstvem) – detaily, které mohou působit úmorně, ale každá drobnost nese „kapitolu“ z dějin kultury a tvoří živou kroniku tradic. To je jen jedna vrstva složitého kodexu cti a respektu – další znak kulturního dědictví Japonska. Naproti tomu americké tetování je často ostrým záznamem aktuální popkultury; funguje jako index společenské proměny.

Obě „záznamové“ formy jsou legitimní, ale stojí proti sobě. Mladický duch amerického tetování kontrastuje s přísně tradiční povahou japonského. Tento rozdíl, globálně i uvnitř oboru, ztěžuje „autentické“ japonské práce autorům bez tradiční japonské průpravy. A nejde jen o etnicitu: Horijoši III často upozorňuje, že mnohým mladým japonským tatérům chybí hlubší porozumění – učňovství mizí, „buřičský“ americký styl je silný a počet skutečných nositelů tradice prudce klesá.

Budoucnost japonského tetování, dříve tísněného vlastním státem, dnes ohrožuje jiné: rozpad bariér. Síla vazby mistr–učeň tam, kde přežívá, však může zajistit další rozkvět. Rodina Hori-Hito je skvělým příkladem: mladá generace udržuje samotnou podstatu, a přitom se adaptuje na globální multikulturní prostředí. V dílně, jež nabízí (relativní) smír mezi japonskou a západní praxí, Horihito pevně věří v hodnotu tradic. „V našich srdcích a myslích je japonské tetování,“ řekl hrdě v jednom rozhovoru. Ruční technika a hejazumi v jeho rodině to potvrzují. Takový mistr zjevně převzal cítění svého učitele – a co víc, předal je svým žákům.

Paradoxně se řešení problému může skrývat ve zdroji potíží. Díky globální přítomnosti má japonské tetování mnohem širší publikum, nové technologie a trhy šíří dílo Horijošiho III doslova po světě. Může tak přitahovat učně odkudkoli, nejen z Japonska. Mladí tatéři projevují velký zájem o všechny aspekty a často i disciplínu a nadšení, které výcvik vyžaduje. Horijoši III umí vycítit talent; tito mladí mají často jinou zkušenost než tradiční učeň – ale mohou být nosiči tradice, byť se tato „plemena“ s časem proměňují.
I já chápu, že mám sklon některé aspekty kultury a tradice romantizovat – ale právě tento idealismus mi pomohl tetování studovat. Co začalo jako stereotypní „pubertální“ hledání kořenů, změnilo se v, doufám, plodné uvědomění si tradic minulých generací. Kuriózně právě ti, kdo nejvíc romantizují, bývají nejoddanějšími strážci tradice. S přítelem z jiné země, přes radikálně odlišné původy, nacházíme průniky: mluví o ztrátě cti po katastrofě 2. světové války a o tom, že v Japonsku slovo „čest“ pořád něco znamená. Naše setkání s Horijošim III tento idealismus zdvojnásobilo. V mnohém jsme představiteli generace mladých po celém světě, kteří hledají nové vzory – ideály možná zakořeněné v minulosti, ale použitelné dnes. Stejně jako dělnická třída období Edo hledala inspiraci u hrdinů minulosti, dělá to dnes další generace v rychle se měnícím světě.

V USA vidíme podobný jev – nostalgii a romantizaci minulosti, zvlášť v tetování: návrat k „old school“ i k mistrům minulosti. Nejde jen o návrat k motivům, ale o touhu po obrazech, které představují kulturní dědictví a kontinuitu. Námořnické „old navy“ flash jsou klíčové pro americkou historii tetování a zároveň odkazují na širší dějiny US Navy a námořníků. Jediné tetování tak odráží epochu sociálních dějin – a dnes je součástí kultury i u těch, kdo sami nesloužili. Jedna klientka mi řekla, že chce vojenský motiv „Death before Dishonor“ – pocta prarodiči, hrdinovi dělnické třídy, i když je pojem cti v dnešní kultuře téměř vytlačen.
Návrat nostalgie je reakcí na generační frustraci a nespokojenost mileniálů – a jen tak nezmizí. Mnozí mladí chtějí slovům jako „čest“ vrátit význam. Tato globální nostalgie, společně s novým, širším publikem a mocným kulturním dědictvím (zřejmým ve vztazích mistr–učeň Horijošiho III a Horihita), zřejmě zaručují japonskému tetování místo v budoucnu. Spojení starého a nového, specificky kulturního a globálního, jemná směs smiřující klíčové konflikty. Základní prvky ducha válečníka – oddanost, čest a disciplína – se přehodnocují způsobem, který slibuje zachovat tradice japonského tetování i v nové éře.

#bushido
#irezumi
#japanesetattoo
#japanesetattooprague
#horiyoshi3
#horihito
#tetovani
#japonsketetovani
#tradicnitetovani
#tattooart
#japanart
#samuraikulturas
#tradicnijaponsko
#rucnitetovani
#tattooculture
#tetovaciumeleci
#tetovanipraha
#tattoohistory
#ctestylsamuraje
#tattoodesign

2025 @tattooprague